Už se na nikoho nezlobím za všechny ty křivdy, které naše
rodina během nacismu a komunismu zažila. Nesmí se na ně ale zapomínat. To
jsou slova Olgy Čiperové, která se narodila osm let po založení
samostatné československé republiky v malé vesničce Manětín.
Když se psal rok
1948 a komunisté únorovým pučem uchvátili moc v zemi, byla na svém prvním a
posledním sokolském sletu v Praze. Ženy tehdy tančili ještě před prezidentem Edvardem Benešem.
Éra komunismu se zapsala svým krutým písmem i do života
rodiny Olgy Čiperové.
Straničtí funkcionáři se jejím členům mstili hlavně za to,
že švagr dnes dvaadevadesátileté ženy Dominik emigroval do Spojených států, kde se uchytil jako
strojní inženýr a specialista na ropné vrty. To se v socialistickém Československu
neodpouštělo, a za jeho útěk proto pykali všichni, kteří tu zůstali. Manžela Olgy Čiperové vyhodili
z podniku, kde v té době oba pracovali. Ředitel jí nakonec slíbil, že pokud dá
výpověď ona, vezme jejího muže zpátky. Přímo před ním napsala žádost o propuštění z
rodinných důvodů a on se podle zaradoval: Tak, a teď vás mám oba.
Na Rusy, jejichž Sovětský svaz byl v roce 1948 hlavní
oporou domácích pučistů v čele s Klementem Gottwaldem, nemá dobré
vzpomínky už z válečných dob. Manětín v roce 1945 osvobodili Američané, po nichž však
obsadili obec vojáci Rudé armády. Podle Olgy Čiperové byla výměna armád pro
místní obyvatele šok. Kultivované Američany nahradili muži, kteří pili denaturovaný
líh, kradli náramkové hodinky a znásilňovali ženy.
A tito „osvoboditelé“ také
rabovali.V Manětíně například na jednom statku, kde hospodařila
matka se synem. Když žena odmítla rudoarmějce pustit dovnitř, začali ji bít.
Synovi, jenž jí přispěchal
na pomoc, prostřelili obě nohy. Olga Čiperová viděla, jak jej
nakonec zastřelili. Nemohla se z toho řadu let vzpamatovat. (das)
Zdroj a foto: Paměť národa