Bez blamáže, bez nesnáze v teplákách

pinterest.com

Když čtrnáctiletý teenager skřípe zuby, že mu rodiče nechtějí povolit tepláky do školy, rozumím mu a chápu jej. Zhruba v jeho věku jsem dostával třídní důtky za řetízky visící z poutka kalhot, nebo anglický nápis na tričku. 

Na druhou stranu je součástí mých vzpomínek i fakt, že jsme tehdy, ještě před revolucí, chtěli všichni chodit v texaskách (rozuměj: riflích), ale mnozí z nás je v šatníku neměli, nejčastěji proto, že zkrátka nebyly k sehnání. Dnes úsměvná věc.

Manšestrovky byly taky in, ale už ne tak, a klasické tesilové kalhoty znamenaly slušnou ostudu. Ovšem tou nejhorší blamáží, černou můrou všech ostud ze zlých snů, bylo, navléct si do školy na nohy tepláky. Takový nešťastník by neunikl posměchu většiny spolužáků. Inu, časy se mění, tepláky získaly jiný status a už nejsou výrazem oděvního zoufalství, ale jakési myšlenkové nezávislosti nebo naopak ideové příslušnosti. 

V teplákách se člověk cítí dobře. „Bez blamáže, bez nesnáze služby tělu konají, (po vyprání) radostně se na provaze, jako plachta vzdouvají,“ řečeno s básníkem. Ten ovšem mluví o podvlékačkách, což je ovšem z našeho pohledu trochu vedlejší, protože i ty jsou pohodlné a navlékají se před ranním odchodem do školy stejně rychle a jednoduše. 

A k tomu mají rozparek na větrání… (das)